Kudrnáč v Belgii: Sobotní GEO teambuilding

DSC09083To stavění týmu v sobotu bylo kůl, jak říkají Emeričani. Nebo taky bylo to hustý jak cyp. Tak by to řekl jeden můj „kolega“. Hráli jsme super hru, jeden z nejlepších týmbýldingů, co jsem kdy zažil. Respektive nejnápaditější. A neztratil jsem se. Byl jsem vzrušen. Jako že fakt mocinky moc, jak by řekla kterákoliv puberťačka.

Celý to žůžo se odehrávalo ve městě od Oudenaarde, který je super historický. Bohužel nebyl čas ptát se, kde je co. Důležitá byla hra. Šlo o hru na mafiány, který bojujou o město. Vyhrál ten, kdo měl v kase nejvíc peněz. Rozdělili jsme se do tří týmu po cca 6ti lidech a každej tým dostal tři telefony, v každým týmu jsme si udělali tři podtýmy po dvou lidech, pro snadnější pochopení jsem pro ctěného čtenáře připravil názorný nákres viz. úvodní obrázek. Nekreslila ho moje dcera, kreslil jsem si ho sám. To jen aby bylo jasno. Pokračování textu Kudrnáč v Belgii: Sobotní GEO teambuilding

Kudrnáč v Belgii: Bude 5.května konec světa (pokusníčku)?

Byl jsem navštívit místní maloobchodníky, abych získal vzorky typického beglického žvance. A existuje pravděpodobnost, že nastane čas se s pokusníčkem pomalu loučit. 5. května se možná ztratím, tak že mě nikdo nenajde. Prostě KK – Konec Kudrnáče. Přihlásil jsem se totiž na nějakej ten týmbylding.


Pondělí 30.4.18.

V práci je poměrně uvolněná atmosféra, protože je po víkendu a hned zítra je Svátek práce, kterej se z  neznámejch důvodů neslaví prací, ale volnem. No fuj. Díky uvolněné atmosféře a taky tomu, že už začínám třetí tejden. Rozuměj všici si zvykli na můj blbej smysl pro humor, nastal čas posunout vzájemné vztahy s místním obyvatelstvem o štok vejš na 1A. Začal jsem se učit dač (nikoliv dojč). Výsledek? Do oběda jsem uměl dobrej den, dobrou chuť a krásný pracovní den. Výsledek večer? Zase nula. Hehe. Nicméně mi přijde fajn, když umíte z místní řeči aspoň něco. Lidi to potěší a hned se na vás koukají jinak, když vidí, že se snažíte k nim mít blíž. A když jde o vašeho zákazníka, tím líp pro vás. Obrušuje to hrany. Je to prostě legranda.

No ale stala se mi další zajímavá příhoda. V práci ke mně přišel starší týpek a ptal se mě lámanou angličtinou plus rukama a nohama, zda si může půjčit paleťák. Potud nic zajímavýho. No a najednou jako že odkud jsem. Říkám, že z ČR. Chvíli na mě kouká a tak mu říkám „Praha“, na to se chytne každej. Až to budí podezření, že ČR=Praha. Tenhle týpek mě ale překvapil, když mi řekl: „Knedlík“ a „Jaroslav Hašek, Švejk“. Cítil jsem se jako hrdobec. Pozoruju, že lidi když vidí někoho novýho, tak mají tendence aspoň se zeptat odkud člověk je. Plus přidat něco, co z daný země sami znají (pro ČR typicky pivo a Praha). Je to strašně fajn, když vidíte cizince, jak se snaží vzpomenout na to, co z vaší země zná a jakou mu udělá radost, když mu rozumíte.

Odpoledne jsem chtěl „kolegovi“ říct, že mu přeju pěkný volno. Ale nemoh jsem si vzpomenout, jak se řekne volnej den. Místo toho jsem bezděčně řekl „kurva“. Týpek se začal smát, připlet se k tomu ještě ještěrkář a začala diskuze o tom co to znamená slovo kurva, pak jsme se dostali k Osvětimi, načež se ještěrkář (tak v mým věku) ukázal jako znalec přes koncentráky a Polsko. Hrozně jsme se nasmáli. Ne teda koncentrákům.

Na závěr jsem teda popřál pěknej volnej den v holandštině (nebo jsem se o to aspoň snažil), na oplátku jsem dostal odpověď: „Have a nice kurva day“. Nic člověka nepotěší víc než když vám někdo popřeje pěknej kurevskej den. Jak říkám lidi tady jsou milý.

Průzkum bojem, ehm žrádlem

Po práci jsem se vydal na průzkum pekárny a masny, který jsem objevil o víkendu. V pekárně jsem si koupil chleba pomocí lámanýho přečtení nápisu na cedulce u chleba. Pak jsem pokračoval anglicky, zda ho můžu dostat nakrájenej, k tomu jsem přidal pantomimické naznačení, co že vlastně chci a zaplatil. Je to taková hra Activity v reálu. Paní byla milá a stará. Nevím, jestli víc stará nebo víc milá, ale to je fuk. Tmavej 800g chleba stál 2,20Eur, což je ranec. Ale chutná skvěle. Ne zas tak skvěle jako chleba u nás doma (mluvím o chlebu, ne o 30kg šumavy za 2,90Kč v akci). Krom toho, že tu mají pekárny (Belgie není taková díra), tak tu dokonce mají chlebomaty. Prostě automat, kde místo coly koupíte chleba. Dneska se dá udělat automat úplně na všecko. Kůl jak říkají Emeričani.

Z pekárny hurá do masny. Chvíli jsem slintal za výlohou, a když byly moje boty promočený od slin, vyrazil jsem dovnitř. Tentokrát byl uvnitř mladší chlap, u kterýho se dala předpokládat angličtina. No a tak jsem spustil, že bych si dal 100g Royal Salami. Ne, že bych na něj měl takoovu chuť, ale byla to jediná uzenina, která se dala vyslovit bez zlomení jazyka. Royal Salami je prakticky českej poličan (viz. úvodní foto). Vzhledově. Chutově výbornej. Cenově je to večeře pro dva za kilo salámu(cca 20Eur/kg). Když jsem viděl, že 100g je tak pět koleček, řekl jsem ať přihodí ještě deset deka.  No co co. Zkusit to musím. Mojí ctěnou sestru zajímalo, co se tady tak jí a jistí lidé tvrdí, že bych na cestách měl zkusit všecko (bylo to tak, že jo Nikol?) a tak jsem šel na průzkum. Takže drahá sestřičko, jí se tu drahej poličan a drahej chleba. Plus hranolky, ale o těch poreferuju až budu mít za sebou multikulty výlet se Sárou a její skupinou. Počítám totiž, že po výletě se půjdeme nadlábnout. A když ne, tak se přežeru sám.

Proč malý obchody? Zaprvý je to určitá podpora místních. Za druhý navážete s místníma kontakt, když k nim budete chodit pravidelně, což je fajn. Za třetí třeba se dostane i na nějakou podpultovku. Dřív bylo běžný, že lidi měli svýho pekaře, řezníka, doktora, kata, šaška a jiné… Dneska máme každej svojí pípající samoobslužnou pokladnu.

Blíží se konec Kudrnáče?

Na závěr bych chtěl napsat, že jsem se přihlásil na nějakej ten týmbylding. Přihlášky byly sice uzavřený, páč se o tom týmbyldingu ví už nějakej ten pátek před tím, než jsem přijel, ale zkusil jsem to a uvidíme, zda bude volno. O čem to budování týmu bude? Hehe to je na tom to nejvtipnější. Něco na způsob geocachingu/někdo naopak tvrdí, že dostaneme GPS a budeme se muset někam dostat, což je bomba. Kdo zná mě nebo můj orientační smysl ten ví, že dojde k něčemu velkýmu-ANO ke ztracení někde v Belgii. Bože!! V Belgii jsem se ještě neztratil. Jsem tak vzrušen. Bude to legranda! A to nejlepší na konec. Když se mi nějakým zázrakem podaří najít cíl včas, zbydou na mě snad nějaký palačinky. To je čelendž, Kudrnáči.

Ale pro jistotu: kdyby se tu do 14 dnů od 5.5.2018 neobjevil žádnej článek, volejte Kožaka, Clusoa nebo Sherlocka Holmese (ale toho pravýho, ne nějakýho holywoodskýho přicmrndu)!

Rád jsem vás všechny poznal…

A nezapomeňte

Have a nice kurva day to all!

Kudrnáč v Belgii: Ožrání, ostuda a sobotní výlet

Je to tak. Byl jsem po dlouhý době v hospodě. A zase z toho byla ostuda. Jako vždy.

Než začnete číst- dneska je první máj, lásky čas. Kudrnáčův zve ku lásce hlas… Hehe. Užijte si tenhle super den!

Ostudný pátek 27.4.2018

DSC08904
Hospoda, ale jiná než ta ve který došlo k ostudě. To proto, aby nás nikdo nemohl vystalkovat.

Třináct hodin v práci. Dobrovolně jsem se k tomu přihlásil domnívajíc se, že dřív bude kolem Antverp šílená doprava, protože prodlouženej víkend. Navíc se v Zetorce šlo do práce i v sobotu, kvůli nějakejm opravám, bylo potřeba zkontrolovaných dílů.
A tak jsem zůstal chtěl pomoct, podle hesla můj zákazník, můj pán a kontroloval díly.
Blbej syndrom nápomoci.
Cesta na barák byla super, ani jedno auto. Ne že by se mi chtělo končit každej den v sedm večer, ale minimálně z důvodu neucpaný silnice by to bylo řešení. A hlavně vyzrál jsem na zácpy. Našel jsem v batohu flashku a tak jsem si do auta narval samej kravál.
Zjistil jsem (náhodou), že můj oblíbený zpěvák Banán založil další kapelu tentokrát jménem „I am Pentagon“. Na co ten člověk šáhne, to se daří. Líbí se mi to. Texty super a muzika úžasná. Plná energie. Skoro lepší než sníst jabko. Ale jen skoro.

Večer jsem do sebe něco hodil a domluvil se s kolegama, že se půjdeme družit do nějaké místní tančírny, kde moji spolubydlící byli minulej tejden a prý tam byly samý luxusní paničky, i když starší. To by mě nevadilo, stejně pottřebuju jen někoho, kdo mi uvaří nějaký jídlo a vypere fusekle, abych se s tím nemusel zdržovat. A mohl trávit víc času sledováním televize.

Původně jsme měli jít tři, nakonec jsme šli dva. Jeden ze dvou jsem byl já. Druhý kolega byl už lehce přikrmen z domova. Asi si dokážete představit jaký to je jít do hospody s člověkem jako jsem já, navíc nepije a ještě nemá smysl pro humor. A tak jsem pil vodu a kolega mezitím zabíjel mozkový buňky. Moc lidí v hospodě nebylo, ale byly tam fajn mladý holky, ale víte co jeden je stydlivej (já) a druhej je vožralej (on). Když jsme se kromě zírání s otevřenejma hubama na nic jinýho nezmohli, holky odešly.

Houby herečka…

Když byl ještě kolega ve stavu, pozorovali jsme tam taky jednu starší, ale celkem pěknou dámu (asi nebyla z Belgie), vypadala celkem dobře a kolega si na ní dělal zálusk. Vedle ní seděl jakejsi cca čtyřicátník, kterej vypadal jako šprt v krizi středního věku (představte si mě za cca 8let). No po chvíli se tenhle šprt zvednul a odešel s tou holkou do nějakýho kamrlíku. Za 15minut se týpek vrátil, pořád s tím tvým pokerfacem. Paní vylezla chvíli po něm a hned šla na wc. Tohle se opakovalo ještě jednou. Byla to prostě prostitutka, houby herečka. Když to kolega viděl, ztratil definitivně zájem a už se věnoval jen pivu.

Za celej večer jsem vypil dvě vody s nějakým nóbl francouzským jménem, který jsem zapomněl. Můj spolupíč vypil něco doma, v hospodě tři piva jménem Jupiter a pak začal neznámejm týpkům objednávat panáky whisky. Oni se toho chytli a nakonec mi toho mýho parťáka totálně vožrali. Typek má dva metry. Měl toho dost. A teď ho doveďte domů. O tý ostudě ani nemluvím. Dvakrát mi málem spad do silnice pod auto, skoro rozbil dveře do hospody a ještě rozlil pivo po celým báru. Barman se smál a říkal, že je to cajk. Nějakej chlap se tvářil, že nám rozbije držku. Já tahal to jelito ven jak dědek řepu. Prostitutka vyšla ven a s cigárem v ústech na mě soucitně koukala, jak se snažím to hovado dostat domů. Byla to podívaná k popukání. Nikdy jsem netušil, že dvě stě metrů se dá jít 20 minut.

Musím se přiznat, že jsem tu měl pár slabejch chvilek, kdy jsem si říkal, že bych nějaký to belgický pivo ochutnal, ale tohle mě zase na chvíli vyléčilo. Tímto se omlouvám těm, který mě kdy tahali vožralýho domů/do taxíka apod… Omluva patří všem krom nejlepšího kámoše a sestry, protože od nich se taková služba jaksi očekává.

Chodit pěšky je problém

Protože pátek byl návrat spíš v sobotu, vstal jsem poměrně pozdě. Pak na nákup do blízkýho Lidla. Co jsem tady, ukazuje se, že blízkost je strašně relativní pojem, protože ty 2km, co se jde do obchodu jsou pro některý lidi nepřekonatelnej problém. Takže radši sednou do auta a vezou se pět minut tam a pět minut zpět. Argument zní: „Představ si ty 2km tam a zpátky, teď ještě ty tašky v ruce… Ano živě si představuju, jak jsem to dělal půlku mládí… A dokonce si představuju jak naši prarodiče chodili pěšky do školy několik km v zimě a v létě… Jo ještě, že máme ty auta.

Já si osobně myslím, že je škoda všude jezdit autem. Když jdete pěšky všimnete si spousty věcí. Takhle jsem našel pekařství, uzenářství a zeleninu. No ale nakonec jsem stejně šel nakoupit do Lidla. Haha. Oblíbil jsem si jednoho pokladního týpka jménem Noel. Je to starší, ale usměvavej tatík/děda/strejda. První den mi něco říkal tou jejich hatmatilkou, tak jsem se na něj usmál, pokrčil rameny a anglicky odvětil, že vím prd, co mi říká. Nakonec mi popřál něco jako pěknej den. Alespoň si to myslím. Ale klidně to mohlo být taky „di do prdele a nauč se mojí řeč, debile“, to bych mu řek já, kdyby Noel přijel do ČR (vtip). Ale zůstaňme u první varianty.

Špacírek po okolí

Po obědě jsem si našel v mapách, že asi dvě a půl hodiny od našeho baráku, jsou bunkry z druhý světový. No a tak, že tam vyrazím. Původní plán byl jet s tím včerejším týpkem k oceánu, přes něj zamávat do Anglie a vstupem do jeho chladných vod se proměnit ve škaredé holčičky. Protože týpek prospal celej den, šel jsem na bunkry a sám.

DSC08874
Všecko, kde to vypadá pěkně je Private weg. Soukromá cesta

Bylo krásně, ale trošku lezavo. Nevzal jsem si mikinu a tak jsem musel jít trošku rychlejc. Prošel jsem několik měst a vesniček. Co mě tu docela bere jsou ty jejich domy. Přiznáný cihly, žádný jednolitý srágory obalený polystyrénem. Malý baráky to tady taky rozhodně nemaj. Buď jedno patro ale pak je plocha tak 200m2 nebo mají domy dvě patra (minimálně). Vypadá to tu jako ve středověku, respektive to na mě tak působí. Domy jsou fakt úchvatný. A téměř celá cesta vedla obydlenejma oblastma. To víte všecko je tu oplocený a privátní.

DSC08949
Výběh pro vysokou.

 

Jediná vyjímka byla, když jsem kráčel po cestě mezi dvěma výběhama s vysokou a taky jsem viděl jak pavouk vraždí hmyz, co mu uvíz v síti. Snažil jsem se mu vysvětlit, že maso je vražda a že by radši měl žrát trávu, ale kašlal na mě.

DSC08983
Mouchy jsou vražda

Já vim, takový ptákoviny nikoho nezajímají. Co by vás mohlo zajímat je, že jsem narazil na obchod s belgickou čokoládou. Bohužel pro moje chuťový buňky bylo zavříno, ale moje peněženka se radovala. Ceny, co jsem viděl byly od 20 éček za kilo. A když čokolády sežerete půl kila, tak jako já, abyste si pomalu hledali brigádu. A nebo se spokojili s pravou belgickou čokoládou z Polska, s upozorněním pro alergiky: „může obsahovat stopy belgické čokolády“

DSC08994
Leonidas. Čerstvá belgická čokoláda. Od 20Eur/kg.

Jak jsem se konečně zeptal

K bunkrům jsem nakonec nedošel. Zdržel jsem se v městě/vesnici jménem Liedekerke, pozorujíc partu lidí hrající petangue. Seděl jsem u nich dlouho hlavně proto, že jsem si chtěl udělat fotku jak hrajou, ale bylo mi strašně blbý je fotit jen tak, protože je mi jasný, že ne každej chce být vyfocenej na tento hojně navštěvovaný blog. A tak, že se jich zeptám. Byl to ale problém. Ani nevím proč. Ale než jsem se odhodlal, uteklo asi 10minut. Nakonec jsem to dal.

DSC08999
Tahle fotka mě stála 10 minut života

Možná se to někomu zdá jako ptákovina, ale pro mě tohle zeptání bylo překonání dalšího bloku někde v mozku. Ani nevím, kde se tam vzal, ale byl tam. A teď už se obrušuje. Paráda! Měl jsem fakt velkou radost. Lidi byli v pohodě.  Dělali jako bych tam nebyl, neměli nic proti a jen se zeptali odkud jsem a zda vím co to je za hru. Prostě milý lidi. A milý bylo i to, že seberete pár známejch a jdete si takhle při odpoledni něco společně zahrát. Super!

V neděli pršelo a tak jsem prošel školením, uklidil jsem pokoj i obývák (máme tu služby) no a čet jsem si. Nic zvláštního.

Další fotky nejen ze sobotního výletu najdete klasicky na kudrnac.zonerama.cz

A na závěr otázka: Kdo myslíte, že vlastní obchod s textilem na fotce?

DSC09009

 

Kudrnáč v Belgii: Multikulty výlet

Úterý – olej kam se podíváš

Úterý začalo podstatně líp. Nadšením z toho, že mě v noci nechal duch vysloužilý prostitutky spát, jsem zapomněl sjet na správným sjezdu a dokonce i na tom následujícím. Cesta do práce se tedy prodloužila o půl hodiny.

Změnili mi práci. Broušení skončilo, myslel jsem, že mě pošlou do jiný firmy z nedostatku práce v Zetorce. Ale pomohli mi Indové. Co s tím mají společnýho Indové? Jeden dodavatel Zetorky je z Indie a tam „kvalita stojí za hovno“ – to byla slova mého kolegy, ne moje. No a tak Indové poslali díly, který „byly na hovno“.  A já je dostal ke kontrole. Díly jsou celý od oleje, páč je to něco jako převodovka, takže já jsem také celej od oleje. Za den nasaju tolik oleje, že kdybych se stal dodavatelem McDonaldu, tak to Andrej se svojí řepkou může zabalit. Ze mě se stane miliardář, předseda vlády a budu makat pro lidi.

No a ještě bych si mohl otevřít masérskou praxi. V dnešní době recyklací, upcyklací, rejůsingu apod bych udělal díru do světa s upcyklovaným převodovým olejem. Je to bio eko a raw, protože olej by nebyl okamžitě spláchnut do stoupy, ale ještě by posloužil k perfektní masáži různých partií. Tyto masáže bych poskytoval především mladým studentkám a zdarma. Mladé studentky totiž nedosahují tak vysokých příjmů jako jejich mužští kolegové a proto jsou znevýhodněny. Nehledě na to, že studijní život se prodražuje z důvodu většího výběru a spotřeby drog, než který jsme měli my starší.

Co je to dynamická navigace?

foto
Stání v koloně na okruhu Antverp. Každej den.

Každou minutu se tady člověk pořád učí. Po cestě domů z práce došlo k nedorozumění. Moje gps navigace mě navedla do Antverp. Pravděpodobně mě chtěla ušetřit nepříjemného postávání v koloně na okruhu kolem Antverp a tak mě navedla do Antverp, kde to čekání v kolonách bylo mnohem příjemnější. Celý Antverpy jsou v troskách, alespoň mi to tak přijde, všude jsou bagry a rozkopáno. Stavba vedle stavby. Díky tomuto nedorozumění jsem mnohé zjistil:

a)Dynamická navigace je super a nedoceněná funkce. V překladu to znamená, že vám gpska upravuje trasu podle dopravní situace. Moje navigace mi změnila trasu, během čekání v kolonách, celkem pětkrát, což není moc cool, když jedete podle druhý trasy a dvě minuty po té navigace usoudí, že ta první byla lepší, takže se pak točíte jak čamrda v kruzích uprostřed ucpaných Antverp. Po několika změnách trasy jsem si uvědomil, že víc než dynamickou navigaci bych docenil, kdybych se dostal ještě dnes domů a tak jsem tuto báječnou fci vypnul.

b)Antverpy jsou krásné město. Plné života a různých lidí. Projížděl jsem například židovskou čtvrtí, kde byli samí židé. Poznal jsem je podle toho, že měli pejzy. V životě jsem nikdy takový lidi na živo neviděl. Taky jsem si všim, že i židi jezdí na kolech, což mi zbořilo představu, že židi sedí v zastavárně, mnou si ruce a chtějí vás oškubat o peníze.

Projížděl jsem i další čtvrtí. Ještě nedávno bych jí šacoval na arabskou čtvrť, ale po údalostech posledních dní jsem znejistěl jestli to třeba není nizozemská čtvrť. Nemusí každej, kdo vypadá jako Arab, být Arab. Proč by to nemohl být třeba čistokrevnej Němec nebo Francouz. Cestovat je úžasný, boří předsudky.

No byl jsem nakonec strašně rád, že jsem z Antverp vypadnul, protože to stání v kolonách by mě zabilo. Večer jsem se rozhodnul zkusit jezdit do práce dřív, abych se mohl vracet dřív. Prý je to lepší, tak uvidíme.

Středa-plánujeme s Belgičankou výlet do Blue Forest

mymodernmet
Blue forest. Zdroj: mymodernmet.com

Vstávání v půl pátý mi nedělá žádnej problém. Vyletěl jsem jako křepelka. Ba ne kecám. Odplazil jsem se do kuchyně, ve snu jsem udělal snídani a jel. Tentokrát žádný kočky, žádný zapomenutí sjet na správným sjezdu a práce byla taky celkem cajk. I odjezd byl lepší. Kolona nebyla taková, takže od dnešního dne vstávám každej den o půl pátý.

Večer jsem se domluvil se Sárou, že se půjdeme 6.5. podívat do Blue forest, kterej je kousek od Bruselu. Bude to takový multikulty výlet. Asi vás zajímá kdo je Sára že. Sára je holka, na kterou jsem dostal číslo od Chrise. Poctivý čtenář ví, že Chris je jeden z mých přátel, který jsem potkal u All Hands. A tak se nám kruh zase uzavírá. Připadám si hned takovej seznámenej. Jedna velká rodina.

Ale zpět k výletu. Sára je z Belgie a bere s sebou na výlet svých několik přátel. Ani jeden z nich není Belgičan. Pokud vše půjde podle plánu potkám lidi z Belgie, Mexika, Kuby, Španělska a nakonec to nejlepší, ANO je to tak ve skupině bude i občan(ka) Polska. Zrovna jsem si říkal, že už jsem tu celkem dlouho a ještě jsme nenarazil na žádnýho Poláka. A bum je to tam. A co ten Blue Forest vlastně je? Modrej les se tomu říká, protože na zemi rostou nějaký modrý kytky, který vypadají jako modrej koberec. Na fotkách to vypadá luxusně, ale to rezorty v katalozích cestovních kanceláří taky. Uvidíme jakej bude reál.

Kudrnáč v Belgii: Stěhování a syndrom vyhoření

Týden se s týdnem sešel a je třeba odpovědět na zásadní otázku. Copa děláš Kudrnáči?


Stěhování

Tož než jsem se nadál a sotva si zvyknul na starej barák, přestěhovali mě. Inu jak říkal Napoleon: „Situace na bojišti se mění každým okamžikem“. A tak jsem se v neděli přestěhoval od Gentu, blíž k Bruselu. Novej dům je několika patrová vila s teráskou, okolo s placem pro parkování aut. V novým baráku je víc pokojů než v tom starým, taky nás tu bydlí cca 15, dva lidi na pokoji. Zase jsem dostal na pokoj alfa samce. Nevím co mi tim chce kdo naznačit.

Každej pokoj má vlastní koupelnu, což ve mně budí podezžení, že jde o bejvalej penzión. Koupelna s hajzlem je oddělená jen závěsem, z čehož plynou jisté nepříjemnosti. Hlavně v období, kdy by se člověk na všechno nejradši vy… Lidi v baráku jsou milý, jsou tu Slováci, pár Čechů, a Maďaři přeškolený na Slováky. Kolem domu jsou všude vesnice a les, takže větší možnosti utrácet eura a kochat se krajinkama po večerech. V tomhle mě tohle místo bere.

Nicméně první dojem z atmosféry novýho baráku. První dům bych přirovnal k víkendovýmu festivalu, plným rockový muziky, holek, chlastu a radosti ze života. Kde je každýmu jedno jestli chlastáte teplou zelenou z flašky, která se paří ve stanu dva dny. Lidi si nabízejí chlast ani když se mezi sebou neznají a všichni jsou happy. Prostě jen tak prostě spokojeně žít a být. Všici se mají rádi.
Novej dům je koncert vážný hudby, kam se chodí ve fraku, musíte znát pravidla etikety, do vás je zavěšená manželka (ideálně vaše) s pečlivě vybranou večerní róbou a bižuterií. Navíc pijete jen znamenitý víno a skleničku je třeba držet způsobně za štopku (říká se tomu tak ne?). Prostě co se týče pocitu z ubytka, tak první barák vede na celý čáře.

Cesta z novýho domu do práce zabere stejně jako z minulýho a přes Antverpy se jezdí taktéž, v tomhle žádná výhra. Toliko k ubytku.

Pondělí

Pondělí začalo jaksi divně, probudil jsem se jaksi zlámanej, zbitej a vůbec cítil jsem, že dneska mám křížek. Ale totální. Kritickej den pokračoval tím, že mi přes cestu přeběhla černobílá kočka, takže tím chci říct-nevěřte na pověry o černejch kočkách, posrat den vám může kočka jakýkoliv barvy.

V práci jsem už čtvrtej den dělal to samý (broušení), měl vypracovanej proces, takže by mělo být všecko olrajt, ale nebylo. Řikal jsem si proč já to vlastně dělám a jestli to mám zapotřebí. Prostě jsem chyt ukázkovej syndrom vyhoření. Pokud dobře počítám, došlo k tomu celých sedm čili sedm dní po nástupu do práce. Tuhle skutečnost považuju za obrovskej úspěch. Čekal jsem, že frustrace přijde po prvních pěti čili pěti minutách.

Samozřejmě jsem začal srovnávat s All Hands, u kterých bylo vidět výsledky práce téměř okamžitě. Kde bylo vidět lidi, kterým pomáháte a která měla hlubší smysl (pro mě). A vůbec zatím je to pro mě TOP práce, kterou jsem kdy dělal (právě pro její smysluplnost). Vím, že jsem s All Hands už otravnej, ale představte si ten pocit, kdy v životě děláte to, co chcete a ne to, co musíte, abyste splatili barák, auto a milence diamantovej náhrdelník za 15 vteřin mizernýho sexu. A teď si představte, že takovou práci už děláte. Jakej je to pocit?

Ale zpět. Práce mi od ruky moc nešla. A protože se kolem pohyboval jeden z mých šéfů, zapředli jsme řeč. Povídal mi o tom, že v traktorárně (říkejme jí třeba Zetorka), vyrobí denně něco mezi 0-1000 traktory (sorry podle smlouvy mám zakázano psát o věcech týkajících se místa, kde pracuju, takže nemůžu psát moc detailně) různých variant a výkonů. Ptal jsem se kdo je jako kupuje a on mi začal vysvětlovat výhody traktorů:

1) Předně do traktorů můžete lejt mazut místo nafty/bezínu. Což je dělá na provoz levnější.

2) Za traktor zapřáhnete kromě manželky snad všecko. Od nádrže s močůvkou až po vlečňák s pískem nebo hlínou.

3) Traktor se dá v Belgii řidit už od 16let. Takže jej mohou řídit nejen mladí chlapci po vyučení, ale dokonce ještě před vyučením. Samozřejmě v rámci genderové rovnosti mohou traktory řídit dokonce i děvčata. Traktor je zářným příkladem rovnosti a přístupu bez nějakých přežitých stereotypů, je mu prostě jedno, kým je řízen. Není to skvělé? Je to skvělé!

Tyto tři důvody, ale hlavně ten poslední mě donutil k tomu, abych začal traktor jednoduše milovat. Dobře, ne tak zhurta. Ale pocit frustrace z broušení mě přešel. Představa, že chlapci (a děvčata) místo braní drog a koketování s takovými odpornými věcmi jako jsou alkohol, drogy, čokoláda a sex budou vyorávat koukole a to i díky mě, pozvedla mojí pracovní morálku a začal jsem plnit plán na sto deset procent. Bravo já. Sláva traktoru!

Po navrátu z práce jsem se jen tak mezi řečí dozvěděl, že náš barák je bývalej vykřičenej dům. Já v noci nikoho, ale křičet neslyšel. Každopadně nevím, zda je to fáma, pomluva nebo fake news, ale vysvětlovalo by to špatný vyspání. V našem pokoji totiž musel být sádlo máslo salón. Kůže, latex, biče, Láďa Hruška… prostě tak. Taky jsem začal podezřívat zrcadlo v koupelně, že mě skrz něj pozorujou ostatní při čištění zubů a pak ty videa budou dávat na pornhub pro lidi, co mají rozkoš z pozorování jinejch lidí během čištění zubů tzv. Colgate fetiš.

Jdu spát. I přes únavu mám strach, že mě tu bude v noci strašit duch nějaký vysloužilý prostitutky, která mě celou dobu bude mlátit důtkou. Další plus pro minulej barák. Ten byl na starým indiánským pohřebišti a nic moc se tam nedílo.

Kudrnáč v Belgii: Práce, kolony, blešák, špacíry

Jakej byl první den po roce bez „pořádný“ práce? Co dělám a co se tu díje? Čtěte dál a dozvíte se všecko. Aby bylo jasný, nestěžuju si. I kdyby článek na některý mohl tak působit.


O práci

Jel jsem do Belgie jako kvalitář. První den jsem nastoupil do nového zaměstnání.
Všici se divili, že mě tam hned dali, protože je to prý „techničtější“ práce.
Do práce jsem šel se zkušeným kolegou, kterej se mnou zůstal dva dny a pak ho přeřadili jinam. Tudíž teď dělám sám. Se všemi plusy i mínusy.

No a co že teda dělám? Pracuju ve firmě, která vyrábí traktory. Hehe. Moji „šéfové“ jsou zatím milí a moc se o mě nestarají, což je fajn. Na druhou stranu, když něco potřebuju, tak se o mě starají dost. První dny práce jsem měřil nějaký ozubený kola do převodovky či co. Pak kontroloval těsnění v trubkách, filtrech a od středy brousím.
Je to nějaká část šasí převodovky či co a přetěsňuju šřouby, rozuměj vyšroubovat, nanést lepidlo a znova zašroubovat. Utáhnout momenťákem a to je moje práce.
V uších mám špunty, ve vlasech a na ksichtě kovový špony, ale je to sranda. Vzpomněl jsem si na praxi na střední. Broušení „úček“. Už jsem si na to moje domácí broušení vypracoval i proces. Doslova vybrousil. Bože proces.  Jak já to slovo dlouho neslyšel.

Ještě nutno podotknout, že díly jsou poměrně těžký (instalujou se do traktorů, který mají až 600 koňských sil), takže všecko jeřábem.
Než začnu dělat něco novýho, tak mi belgičtí kolegové vysvětlí jak s tím zacházet. Vysvětlujou to jako blbečkovi. Páč jsem ty věci z větší části viděl a používal, připadám si jako intelektuál.
Školení je něco ve stylu: tohle je jeřáb, zvedají se tím těžký věci, a když ti to spadne na nohu, bude to bolet. Používej ochranný pomůcky. Nechceme, aby se ti něco stalo.
Toto je hloubkoměr. Takto se s tím měří. Toto je ráčna, takhle se s ní utahuje.

Předpokládal jsem, že belgickej vercajk je stejnej jako českej, minimálně protože obojí vyrábí stejný osmiletý čínský děti, ale i tak jsem se nechal poučit.
Oblíbený heslo v Belgii je „Safety first“ – Bezpečnost především. A tak se tu všecko bezpečnosti podřizuje. Chození ve fabrice po chodníčkách. Musíte se držet zábradlí, když lezete do a ze schodů. Prý když spadnete a někdo vás napráší, že jste se nedrželi, dostanete od pojištovny starou belu. Další příklady uvedu později.

Jak jsem psal výše, tři dny jen brousím. Když mě belgičani viděli, tak mi dokonce ukázali koupelnu a s poznámkou, že je to zadarmo, mi řekli, že se tam můžu umýt.
Jsou prostě milí (bez ironie). Špunty v uších, takže mám svůj svět. Přemýšlím, že volně navážu na Wolkerovu Baladu o očích topičových, dílem, které bych pojmenoval Balada o očích brusičových. Ale zpět k práci. Mimochodem víte jak se pozná idealista (nebo blbec, jak chcete). Poznáte ho tak, že má danou pracovní dobu a věří tomu, že pracovní doba platí. Za celý první týden jsem neskončil ani jednou včas. Není to povzdech, normálně bych skončit mohl.
Nikdo mě tu nedrží, ale když já tak nerad odcházím od rozdělaný práce a tak radši zůstanu dýl. Nehledě na to, že to přináší peníze. Doufám.

Co mě trošku irituje jsou Antverpy. Přes ty musím každej den jezdit. To by nebyl problém. Problém jsou věčný kolony. Takže podle GPS bych měl jet do práce cca 55min.
To jakžtakž držím. Zpátky mi ovšem cesta trvá minimálně hodinu a půl. A to ještě, když je dobrej den. V pátek mi třeba cesta zabrala dvě a čtvrt hodiny. To se pak přivalíte domů, najíte a jdete pomálu spát. Takže na těch sto knih, co jsem si přibalil jsem se pořádně nedostal. A kde je teda ten problém s Antverpama? Tvoří se na okruhu kolem nich zácpy, pravidelně každej den.  Okruhy tady mají třeba šest pruhů v obou směrech! a všecky jsou plný, „jede se“ krokem. Tady musím uznat svojí mýlku a už nikdy nebudu tvrdit, že doprava v Praze je naprd. Antverpy jsou mnohem horší. Ale asi ne tak strašný jako doprava třeba v Peru.

Když jsem se zmínil o belgickým „safety first“, tak mám pocit, že na silnicích tohle heslo moc neplatí. Při přejíždení z pruhu do pruhu tu „občas“ lidi zapomenou blikat a tak musíte být pořád ve střehu. Řidiči mi tu přijdou „agresivnější“, což znamená, že když už dají blinkr, tak můžete čekat, že se do vteřiny nacpou před vás prudkým otočením volantu.
Jelikož jezdím podle GPSky a občas se včas zapomenu „držet se vpravo“, vyslechnu si pravidelně spoustu nadávek ve vlámštině a jiných jazycích, když třeba čekám až mě někdo pustí do vedlejšího pruhu. Čekání je vůbec nejhorší co tu můžete na silnici dělat. Nesmíte tu na nic čekat, páč se nemusíte dočkat. Já se zatím vždycky dočkal, ale za cenu toho, že si připadám jak ve hře GTA. Všici na mě troubí, hulákají a čumí. Je to prostě sranda. Ale zlepšuje se to.

Nějaký minimální vzdálenosti se tu taky nedrží. Lidi se tu lepí navzájem autama čumák na prdel jak psi k hárající feně, což produkuje spoustu zajímavých situací.
Do toho všeho se mezi autama proplítají motorkáři, takže musíte prostě čumět na všecky strany. Zvykám si. Provoz je tu prostě šílenej (kolem Antverp). Všude kolony.
Vemte si, že Belgie je víc jak o půlku menší než ČR při stejným počtu obyvatel. Hustota zalidnění je v Belgii 365 lidí/km2, u ČR je to 133/km2 (wikipedia).
Doslova a do písmene hustý. Dojíždění do práce a posunování po práci domů je prostě nejvěši opruz tady. Zatím.

Průzkum okolí a volnej čas

Jak jsem zmínil výše, přes týden tu moc volnýho času není. Respektive já ho tolik nemám. V pondělí jsem se tu šel podívat na průzkum kolem domu. Všude samý pastivny a louky s různým zvířectvem. Úžasný. Podél cest roste spousta kopřiv.
Půda je tu asi hodně dusíkatá, což v překladu znamená, že kopřiva roste poblíž míst plných organických hnojiv. Což česky znamená, že kopřiva roste tam, kde jsou lejna.
A tady je jich spousta. Močůvka teče podél každý louky. Takže bude na bio eko čaj. Hehe. Kousek za barákem máme koleje, kde jezdí místní rychlovlaky. Podél kolejí je všude plot, takže zapomeňte na přebíhání přes koleje, kde se vám zachce.
Přecházet se dá tam, kde ONI chtějí. A tak jdete pět set metrů doleva, aby jste přešli koleje a pak šli kilák doprava. U přejezdu ale najdete heslo Safety first a pak vám to teprve bude dávat smysl. Bohužel ploty jsou tady skoro všude, kudy jsem zatím chodil. Ani odskočit do lesíka si tu člověk nemůže.
Kolem pastvin, luk, polí. Všude dráty. Chodíte tu po chodníčkách (upozorňuju, že mluvím o místě kde jsem teď já, ne obecně o Belgii).

DSC08740

O chodníčky se taky musíte dělit s cyklistama. No dělit. Cyklista tu má přednost, takže zacinká a musíte jít z cesty. Je fuk jestli se namáčkete na ostnatej drát nebo skočíte do silnice pod auto. Cyklisti tu mají krom helem taky hodně reflexní vesty a svítí i ve dne(co jsem si tak všimnul). Sejfty frrrst. Cca 8km máme Lidl a lidl je levný a mají tam všecko, co v ČR kromě kremžský hořcice. No tak jsem si koupil tu slavnou dijonskou.
A litoval jsem toho při jídle i na záchodě. Ještě teď, když si na to vzpomenu, tak mi vyhrknou slzy. Slaná byla až hrůza a pálivost na stupnici od jedný do dvou bych označil číslem třináct. Fuj.

První volnej víkend

První víkend máme za sebou. A taky první výlet. Chris, co jsem ho potkal u All Hands, mi poslal číslo na svojí známou belgičanku Sáru a ta mi poradila pěknej park v okolí Gentu, jménem Bourgoyen-Ossemeersen, což je super místo, který můžete vidět na fotkách nebo víc v mojí fotogalerii na Zoneramě. Bohužel tam Sára se mnou nemohla, ale přidal se jeden z mých spolubydlících. Pořád mě nutí k smíchu, že před rokem někoho potkáte a díky tomu poznáváte další a další lidi.

 

V parku bylo nádherně. Ptáci, krajinky, mokřady. Kachny. Fotografové kachen.
Cestou z parku jsme se chtěli podívat ještě do jednoho takovýho parku kolem nějakýho zámku s vodním příkopem. Než jsme na místo došli, narazili jsme úplně na něco jinýho. Něco jako místní trhy v městě Mariakerke. Představte si louku a na tý louce zelený se pasou belgičani a prodávají věci. Něco jako obrovskej blešák, kde měli všecko od kabelů až po vinily Elvise Presleyho s jeho „zaručeně pravým podpisem“.

Počasí přálo a taky tam měli stánek se zmrzlinou, která byla výborná, osvěžující a navíc jí prodávali dvě krásný holky. Mimochodem k těm holkám. Spousta lidí se mě ptalo na ženský v Peru a tak, abych se vyhnul dotazům ohledně belgičanek, tak ne nejsou pěkný. Krom těch ve stánku se zmrzlinou. Češky stále vedou.
Alespoň, co jsem měl možnost vidět. Ale je to čistě subjektivní věc. Němcům by se třeba belgičanky líbily. Těžko říct.

DSC08859
Zámeček

Po trzích se šlo na ten zámeček, kde nebylo nic a vypadalo to spíš jako sanatorium. Chvílema jsme si říkali či tam můžeme vlízt, ale vlezli jsme tam normálně na drzouny. Nikdo nás nevyhodil, takže v pohodě. Den pěkný, jako malovaný. Fotek taky spousta.
Je to tady dobrodůžo. Zkušenost dobrá.