Ahoj všichni!

Vítejte ve WordPressu. Toto je váš první testovací příspěvek. Můžete ho upravit, nebo smazat a postupně pak začít s tvorbou vlastního webu.

Poslední události ve zkratce

Hola Amigos,
Salkantay trek jsme úspěšně zvládli. Cena byla ale vysoká (pro mě) z následujících důvodů, řazeno postupně:
-ztráta iluzí o vlastní fyzičce
-ztráta ega a poslední špetky mužské důstojnosti
-způsobení ekologické katastrofy několika páry ponožek
-ohrožení biodiverzity a zhoršení ovzduší v oblasti od Soraypampy až po Aguas calientes.
Salkantay zážitek popíšu později až se dostanu k něčemu s pořádnou klávesnicí. Ve zkratce se vše odehrálo takto:
0.den příjezd do Soraypampy. Zmýlení se v trase. Lehce vyhrocená(mnou) diskuze s místními strážci národního parku. Zimnice (moje. Ne strážců NP). Heřmánkový čaje. Stanovaní. Nadlidský (nadmůj) fyzický výkon. Spánek
1.den-romantické představy o mojí fyzičce v prdeli. Moje ego v prdeli. Výlet do 4600 m.nm za vydatného funění a notných přestávek (obojí moje). Pak zase klesání do nížin cca 3800. Přechod přes něco, co vypadalo jako blata v Anglii. Nechtěli nás v hotelu po cestě ani nechat vybalit stan před hotelem, protože „hotel je jen pro speciální lidi“. Spánek v nějakým kempu po cestě za 10solů. Potkali jsme Poláka, kterej s náma vydržel další dva dny…
2.den snídaně v nějaký vesnici,jejíž jméno si nevybavím. Houska se sýrem a „volským okem“. Kafe. Heřmánkovej čaj z kytky co jako heřmánek vůbec nevypadal. Focení krajinek, málem sebevražda pádem ze srázu kvůli touze pořídit nějakou kůl fotku. Setkání s džunglí, přechod po cestě co měla cca 30cm na šířku. Vodopády. Ochutnávka passion fruit. Seznámení s místní faunou -hlavně moskyti. příchod do La Playa. Spánek u místního obchodníka na terásce v druhým patře nad obchodem, kde se běžně obědvá nebo tančí…
3.den cesta do Hydroelektrika. Ochutnávka best coffe v La Playe, zjištění že nejlepší kafe mají na každým kroku. Potom trek do strašlivý vejšky. Pití pomerančového džusu s výhledem na všecko. Zase džungle. Tma. Spící opilej řidič taxíku. Ubytování v místní restauraci v kamrlíku na proležený matraci, všude plno plísně.
4.den ráno probuzení zvuky vycházejícími z blízkého WC-celá rodina zřejmě něco špatnýho snědla. Vypadalo to na smrt průjmem. Nakonec přežili. Vlak do Aguas Calientes stojí 41dolarů pro jednoho (prý), takže jdeme pěšky. Po cestě po kolejích, která je „prohibido“ ale všude kolem ní jsou snack bary, campy a restaurace výborná snídaně u „mama angelica“ za pár šupů. Po dvou hodinách příchod do Aguas Calientes. Nalezeni hostelu. Je levnej. Ale plesnivej, bez toaleťáku, jen jeden ručník a sprchovat se můžeme jen 2minuty Ale mají tu wifi, což smázne všecko. Všudypřítomná plíseň se dá vydržet. Sprcha po 3dnech. Hledáme prádelnu. Jídlo. Vracíme se na pokoj. Vsecko smrdí plísní. Už ani wifi to nepřebije a to, že ja vydržím spát i na hnoji. Tohle nešlo. Výměna pokoje za něco s oknem a bez plísně. Příplatek ale aspoň to tu nesmrdí.
Zítra makcu pikcu a pak nějak cesta zpátky přes Sacred Valley. Bude to asi zase cesta snů. 28km po kolejích. Nebo předraženou jízdenku  na vlak. A to jako fakt hodně předraženou a nebo se vracet zpátky skoro stejnou cestou…
Takže 28km po kolejích hmmm… Jak říkal tatík sám sis to vybral… Vzpomínka na Pelíšky a konstatování „díky táto“
Jinak je vše ok. Živ, zdráv, hlava plnící se zážitky, peněženka plnící se vzduchem…
Mějte se dobře v Čechách! Všichni bez výjimky!

Největší koncetrace smolařů? Hlavák v Praze

Myslíte si, že nejsmutnější místo je hřbitov? Kdepak. Je to hlavní nádraží v Praze. Vysvětlím vám proč. Zároveň se omlouvám, že budu psát jako prase bez formátování apod., ale z důvodu ušetření páteře jsem se rozhod nechat noťas doma. Tudíž píšu z mobilu. A je to očistec.
Posledních pár týdnů se objevuju na hlaváku v Praze poměrně často. Víc než by bylo zdrávo. Ne nejezdím si sem vydělávat jako chlap šlapka… A sleduju tu zajímavej trend. Je tu největší koncetrace smolařů, kterou jsem kdy zažil.
Stačí se postavit kdekoliv na nádraží a čekat. Během chvíle přijde cikán co mu chybí na vlak na Moravu, kde bydlí. Dáte mu dvacku. Pak přijde týpek, kterej byl s kamarádem na dvoudenní akci, je mu trapný žebrat, ale schází jim 17Kč na cestu domů. Zase dvacka. Trhá vám to srdce. Ještě nestihnete zandat poníženku a už u vás stojí další smolař, tentokrát je to chudák ženská co ji nějakej tyran zahýbal, ona ho načapala doma při šuku se svojí nejlepší kámoškou a tak se rozhodla odjet k rodičům do Berouna, ale víte jak to je. Byla tak v šoku, že si nevzala ani peněženku a tak potřebuje ještě pět korun… Máte na krajíčku a tak plačíc vyndáváte desetikorunu. A nevěřícně kroutíte hlavou jak tu krásnou holku, která je zválená a vypadá jako feťáčka, moh nějakej zmrd nechat… Poníženě vám ta holka děkuje, hlasem kterej by jí moh závidět kdejakej kuřák, ale co pláče a tak je jen vyřvaná. Ona děkuje a odchází. Vy si připadáte jako matka Tereza. Sušíte slzy ale to už na vás ve frontě stojí další smolař. Tenhle je podle svých slov jedinej upřímnej a „chlapíku potřeboval bych nějakej drobák na jídlo, dva roky(zadejte libovolnej casovej údaj) jsem pořádně nejed“. No a tak dáváte, rozdáváte, darujete až najednou zjistíte, že vám nezbylo ani na ten váš blbej vlak…
Každou další návštěvou zjišťujete, že jsou ty smolaři pořád smolařema..Mění se jen historky. Destinace kam „potřebuju na lístek“. No stručně srdce neustále pláče, oči furt mokrý. Peněženka se vyprazdňuje…
A tak bych na vás všechny chtěl apelovat. Pokud chcete darovat peníze na dobrý účely, neposílejte je černouškům do Afriky. Stejně ty vaše příspěvky sežerou byrokrati a nebohej Afričanek z toho má prd. Daleko lepší je, když chcete dělat charitu, zajít si na hlavák do Prahy. Hlavně si vemte kapesníky.