Špacírování po Říši I.

Konečně mám čas trochu psát, takže nastal čas napsat „krátký“ shrnutí posledních dní. Jo už to slyším. Ty vole von je nezaměstnanej a nemá čas? Co celý dny dělá? No trochu jsem špacíroval.

Ve čtvrtek jsme se sešli s kámošem před jeho „fabrikou“ a pak vyrazili na čundr směrem k nejvyššímu bodu v okolí. Cestou jsme si dali nějakej šnicl s pomes a pivo, jak už to tak bývá. Celkem nás pobavily němky, co seděli u stolu vedle, typická dámská jízda a tak asi hledaly nějaký zajíčky, což my teda jako s kámošem jsme:D:D:D No bohužel jejich veškerý snahy skončily tím, že se nás zeptaly odkud jsme. Když z nás vypadlo, že z Čech asi jsme je zklamali, protože nám jen suše sdělily „my jsme myslely, že jste z Finska“ a tím večer plnej vášnivýho tokání s německejma gertrudama skončilo. Ale nevadí stejně se nám nelíbily. I když na druhou stranu nechápu co může mít chladnej finskej viking víc než vřelý český klucí s otevřenýma…srdcema.

Během tokání německejch orlic s českejma lvama začalo pršet a neskončilo ani po tom, co jsme vylezli z hospody. No nedalo se nic dělat, zbývalo už jen pár km k vrcholu. Nasadili jsme pláštěnky, aby se ze lvů nestaly zmoklý slepice a pokračovali dál.
Po cestě k cíli jsem pozoroval velkoněmeckou krajinu, páč skoro každej tvrdí, že tráva je tu zelenější a nebe modřejší. Tohle nemůžu potvrdit. Barvy, stromy, ptáci, déšť a mraky tu mají stejnou barvu jako u nás doma. Dokonce tu mají i stejný stromy, keře a kytky.
A podle cedulí tu mají i stejný zvířata jako běhaj u nás v ČR. Co se týče těch barev je možný, že jsou opravdu jiný, ale já jakožto chlap rozeznám jen základní, padesát a víc odstínů šedi asi umí ocenit jen ženský.

Krutý zjištění a klidnej spánek

Z myšlenek mě probral kamarád, kterej mi ukázal poslední stoupání před vrcholem.
Bylo v pravdě krutý, převýšení asi 10cm na km, takže pro netrénovanýho člověka by to byl smrťák, ale pro nás…pche. Hračka. No dobře nahoře jsem byl trošku zadejchanej, ale hřálo mě vědomí, že jsem zdolal nejvyšší vrchol v okolí…než jsem se dozvěděl, že tenhle vrchol má asi 790 m.n.m. Sakra! Omlouval jsem to těžkým batohem, řídkým vzduchem apod, ale v duchu mi bylo jasný, že takhle v tom Peru chcípnu ještě než vylezu v Limě z letadla. Batoh jsem sice měl ale vážil polovinu toho co bágl do Peru, teplota byla o třetinu nižší než v Peru a byl jsem o 100% odpočatější než v Peru. No nic.
Obhlídli jsme okolí, nasbírali nějaký dřevo, rozdělali oheň a opekli německej bratwurst. Můžu vám říct, zlatej českej špekáček. Ten wurst byl tak nabubřelej, že prasknul hned jakmile se ocitnul nad NĚMECKÝM ohněm z NĚMECKÝHO dřeva a chuť taky nic moc, takže ani to že buřty jsou v Německu buřtovatější se nepotvrdilo. Možná, že německej wurst není kompatibilní s českým pajšlem. Asi záleží na vkusu každého soudruha, že.

Nakonec jsme vypili víno, pokecali a ulehli ke spánku v přístřešku. Když jsem viděl kámoše jak se oblečenej rozcvičuje před ulehnutím do spacáku, pousmál jsme se. Já totiž měl svůj novej, skvělej, báječnej, teploučkej, péřovej spacák Sir Joseph Rimo II.
No vlez jsem si do něj jen v trenkách a bylo mi… vyspal jsem se jako pod duchnou… teploučko až dost:) Nezní to až moc teple? Spal jsem až do rána, akorát jednou v průběhu noci mě probudilo jakýsi zvířátko, který se na nás přišlo podívat. Asi to bylo prase. Německý prase. Hehe. Ještě k tomu svlíkání. Když jsem si sundal boty z ponožek se mi jaksi kouřilo. Dlouho a intenzivně. Neměl jsem odvahu zjištovat jestli je důvodem rozdílná teplota ponožek a okolí nebo se z ponožek vypařovaly molekuly smradu. Každopádně jsem takovej úkaz viděl poprvý ve svým životě.

Cesta zpět a poté

Ráno bylo fajn. Nechtělo se mi ze spacáku. Kámoš se mi zdál zmrzlej, ale nepřiznal to.
No nevadí ja byl v pohodě. Rychle jsme se nasnídali, sbalili a hurá směrem k „domovu“, anžto kamarád letěl do Čech. Cesta ubíhala, nic zajímavýho se nestalo, takže nemá smysl se rozepisovat. Po návratu domů se kámoš sbalil a já ho doprovodil na zastávku autobusu, abych vědel odkud pojedu já ve čtvrtek zpět do ČR. Na zpáteční cestě jsem se zastavil u jezera, abych se opálil ještě víc na idiota (divně opálenej nos, bílý brejle, spálená pěšinka a ksicht).
Vlny mě lehce ukolíbaly a já usnul. Po deseti minutách spánku se ukázalo, že je hodina pryč a tak hurá do Casa Blancy (Bílý dům v překladu), kde bydlím(e).
Po příchodu do koupelny se v zrcadle potvrdilo, že opálení na idiota se povedlo, takže den považuji za skvěle a účelně prožitý. Zbytek času jsem trávil přemítáním co tu budu dělat celej víkend bez turistickýho průvodce (kámoše). Ale o tom zase až budu mít někdy čas…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *