Špacírování po Říši II.

Dlouho očekáváné pokračování Pána špacírů je zde…

Byla sobota. Probudil jsem se na osmou a rozhod že dneska bude válecí den. Za oknem bylo stejně na prd… Všimnul jsem si, že tady je každej den cca do 10h zamračeno a pak se to nějak vytáhne. No. Válel jsem se, zhruba tak do desíti. Pak mě to jaksi přestalo bavit. Nějak ve mně začaly hlodat pochybnosti o mojí (ne)fyzičce. Respektive vzhledem k rychlosti mýho výlezu do 790 m.n.m a zadýchanosti jsem si řek, že bude třeba zvednout prdel a něco s tím udělat. Je jasný, že když dřepíte celý dny na prdeli, v hospodě nebo na prdeli a zároveň v hospodě, tak fyzičku naberete jen na pupku. No a taky je jasný, že za den to nedoženete. V hlavě mi kmitaly myšlenky o tom, že to nemá smysl, nic se nedožene a trénink na Peru, kde se budu pohybovat v 3000 m.n.m a výš je v aktuálních 300 m.n.m, naprosto zbytečnej. Když už jsem svojí velmi motivující a pesimismu oddanou hlavu nemoh poslouchat, sbalil jsem všecky cajky do batohu, našel si okružní výlet po okolí, zhruba 15km, a hurá ven.

Cesta vedla kolem vinic, jabloňových sadů, lesama a přes pár měst. Kilometry ubíhaly rychlejc než jsem čekal a hodiny jakoby se zastavily. Já měl pořád (německy furt) energii a tak se okruh zvětšoval. Super je, že tady mají na každým metru rozcestníky a super bylo, že mě netlačil čas, takže moje cesta vypadala asi tak, že jsem zhruba věděl kterým směrem chci jít, ale bylo mi fuk jestli půjdu tudy nebo tamtudy. Prostě kam mě nohy táhly, tam jsem šel. Bylo fajn  na nic nemyslet a jen tak bezcílně se „poflakovat“.
S dvaceti kilama.

Cestou jsem potkal pár skupinek na koních. Prohodili jsme pár zdvořilostních vět anglicky, plus mi bylo porazeno kudy se dát, abych nemusel do cíle jít po silnici, ale spíš lesníma cestama, který jsou lepší. Jedna paní se celkem udiveně tvářila, když jsem jí na otázku kam jdeš odpověděl „já nevím, jdu tam kam chtějí nohy“.
Naprosto netuším co si v tu chvíli myslela. Nakonec jsem došel až do Salemu.
Ne. Není to ten Salem, kde pálili čarodějnice. Chtěl jsem se podívat na zámek, ani nevím proč, páč mě zámky moc neberou, ale chtěl jsem tam dojít, tak jsem šel.
Jakmile jsem dorazil začali lidi tleskat. Cítil jsem se jaksi nesvůj a nevěděl proč mi tleskají a tak jsem jen nesměle pokyvoval hlavou.
Než mi došlo, že se kolem zámku běží nějakej závod a potlesk nepatří mně, ale běžčům. Trošku fauks pauks. Běh každopádně měl cíl někde kolem zámku nebo v jeho areálu a já nechtěl panáčkovat mezi lidma a tak jsem se vydal směrem k hospodě zvaný Biker’s Inn, která se mi zobrazila na mapách. Sliboval jsem si od toho, že tam bude spousta vožralejch motorkářů s fousama jak ZZ TOP a bude legrace… Mám rád ožralý, legrační fousáče.

Biker’s Inn bez bikerů

hellDorazil jsem k hospodě, prohlíd menu a přes prázdnou zahrádku vlez dovnitř.
V hospodě byla servírka a nějakej starší chlápek, kterej jestli byl někdy motorkář, tak já jsem cestovatel větší než Hanzelka se Zikmundem dohromady. Správně. Nejsem.
Frází, kterou jsem odposlouchal od kamaráda před dvěma dny, jsem si objednal curry wurst pomes  a pivo. Piv tam měli hodně a já tudíž věděl prd co si dát. Volba byla nakonec intuitivní-objednal jsem si pivo, u kterýho v jídeláku stálo napsáno „hell“. Naprosto nevím co to znamená, ale bylo mi to sympatický, ani nevim proč.

Než dorazilo jídlo, bloudil jsem očima kolem. Můj zrak po chvíli spočinul na „poznávací značce“ s polským jménem, ale nijak jsem tomu nevěnoval pozornost, protože se na stole objevil curry wurst. Byl super. Než jsem dojed jídlo, přišel další něměckej ýbrmenč a tak se všichni bavili spolu. Všichni myšleno servírka a dva Němci. Když mluvila ona servírka, několikrát zmínila jméno Natalia, což není typický dojč náme…Hmmm.
Došlo na „cálung“. No nedalo mi to a spustil jsem na servírku mojí brilantní polštinou.
A bum bylo to tam. Zase Polka. Pracuje v Říši už 20let, tak jsme trošku pokecali, dýško si od mně nevzala, ptala se kam jdu atd… Měla evidentně strašnou radost, když mě může oslovovat pane Havránek, což je postava z filmu Na samotě u lesa. Bylo fajn narazit na krajana v tý německý díře. Dopil jsem svoje hell bier a vyrazil na cestu zpátky.

Toking s hasičema a cyklistou

Šlapu si to takhle zpátky plnej dojmů, piva a curry wurstu až dojdu k silnici směrem na Neufrach, kde leží převrácenej kamión. Je tam všude spousta hasičů, autojeřáb a cesta samozřejmě uzavřená. To znamená zacházku 2km. Hmmm. Už se otáčím ale zastaví mě nějakej německej cyklista. Říkám mu, že chci tam, ale je to uzavřený a neumím německy. „Kajn dojč“ je moje nejoblibenější věta, co jsem tady. Cyklista přepnul na angličtinu a řek mi ať normálně jdu dál a když mě hasiči zastaví ať jdu přes sad, kterej byl vedle silnice a nebudu si muset zacházet ty 2km… Fajn dal jsem na radu zkušenýho místního cyklisty a jdu. Po chvíli se na mě otočily zraky místních hasičů, aby tak blbě nečuměli, spustil jsem další super větu, která mě tady v Německu „živí“ a to „durchgang méglich“?
Bohužel Němci to vždycky nějak špatně pochopí (nebo je moje německá výslovnost tak libozvučná) a spustí na mě německy. A tak se zase dostává ke slovu známá fráze „kajn dojč.“ Přepínám na čengliš, hasič na dojčengliš. Prakticky mi vysvětlí to samý co cyklista. Ale byl milej to se musí nechat. No takže objížďka přes sad a po chvíli zpátky na silnici směr Bermatingen.

Šlapu si to směrem do Bermatingenu podél kolejí a z dálky vidím jak nějaký další hasiči hasí nějakou fabriku, zvláštní na tom je, že z fabriky se nekouří. Plameny nikde nic. Uchechtnu se, že by jako byla sranda, kdybych zase musel objíždět. Přišlo mi to jako náramná legranda až do chvíle než jsem zjistil, že další cesta vede přesně místem, kde hasí. Takže no znáte to „durchgang nicht méglich?“ atd… Začal mi cukat koutek a měl jsem chuť někoho zabít. Zde jsem poprvé, ve svém všeobjímající láskou prostoupeném životě, pocítíl nenávist vůči skupině obyvatel-totiž k hasičům. Nezlepšil to ani náborovej plakát, kterej sháněl mladý, silný hochy (mě) pro práci hasičů. Ale budiž, zase jsem změnil cestu, ale směr byl stejnej. Po zbytek cesty se neudálo nic tak zajímavýho krom toho, že začalo strašlivě pršet, takže došlo i na pláštěnku přes batoh.

Závěrem

Po několika dalších hodinách (ne)bloudění po Říši jsem dorazil domů. Nohy mě bolely, na ponožkách díra. Zase. Už třetí ponožky v hajzlu a to jsem ještě nebyl v Peru. A zbývalo ještě dojít pro nějaký jídlo do nedalekýho Rewe. Shodil jsem batoh a najednou jsem měl pocit jako bych lítal. Ne nedal jsem si kokain. Bylo to tím batohem. Zdálo se, že nohy se mi vznášejí nad zemí a záda konečně přestaly řvát ať z nich sakra sundám ten náklad. Byl jsem z toho levitování tak unešenej, že jsem v Rewe zapomněl banány na který jsem se tak těšil. No dolít jsem si pro ně zpátky, slovy „enšůdigung das ist majne bananen“, jsem se pokladní omluvil, ona jen „ja das štimt, čus“ a letěl jsem domů.

Doma jsem pak zjistil, že se z okružního výletu, kterej měl mít 15km stalo kilometrů 36.
S dvacetikilovým báglem na zádech. No ale měl jsem radost z toho jak se krásně domluvím německy a rozšiřuju si svojí slovní zásobu a za to přece to „cestování“ stojí ne?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *